Den, o kterém teď píšu, byl na svou dobu všední. Oblohou nad Židovskými pecemi táhla hejna draků. Byl podzim, krátce po začátku školního roku. Někde jsem četl, že kluci jsou nejaktivnější právě na jaře. Chyba! Ten, kdo to psal, zapomněl, že byl taky kluk. Nejaktivnější jsou kluci na podzim. Právě v té době, o které bude řeč.
Dva kluci tehdy draky nepouštěli. Možná, že je neuměli postavit, možná je neuměli postavit ani jejich tatínkové, protože lepení draků je téměř výsadou otců. Vylezli si na mohutnou vrbu, kolem které jsem už jako kluk chodil také já. Párkrát jsem na ni také vylezl. Naposled, když jsem tam šplhal za těmi kluky, kteří tam vylezli toho odpoledne. Jmenovali se Luděk Kočvara a Jirka Zlenický.
Zeptal jsem se jich, jestli by nechtěli chodit do oddílu, o němž jsem jim ve větvích vrby vyprávěl. Byla to vlastně drzost, protože žádný oddíl ještě neexistoval. Vzpomínal jsem vlastně na svá léta prožitá v Jestřábově Dvojce.
Chtěli do toho oddílu chodit. Já také. Tak jsme byli tři. A historie Pětky začala tím pádem na vrbě, v dolní části Židovských pecí.
Čtvrtým členem byl Balů. Potkal jsem ho v Nitranské ulici, před klubovnou Bobrova oddílu, kam se šel přihlásit. Já jsem tam zase šel říci Bobrovi, že klubovnu, kterou pro náš, ještě nezřízený oddíl, sehnal, beru, že se mi líbí. Byla v Krkonošské ulici 13.
Pršelo, Balů byl promáčený a já také. Krom toho mě ten den bolely hrozně zuby. Přesto jsem nedokázal odolat pokušení a pozval Balůa do sklepní místnosti, odkud jsem právě přišel, abych se mu pochlubil, kde bude mít náš oddíl klubovnu. Bylo pro Pětku velkým štěstím, že si Balů nedodal odvahy a nevstoupil do klubovny Bobrova oddílu, protože pak by viděl opravdovou klubovnu s krbem, totemem a všemi těmi věcmi, které ke klubovně patří. Byl by s největší pravděpodobností pro Pětku ztracen.